Deník letušky

Objevte fascinující život dubajské letušky Emirates a nahlédněte do zákulisí práce pro jednu z největších aerolinek světa. V této knize si vychutnáte humor, drama a nečekaná odhalení nejen z paluby letadla.

Nejde jen o vtipné historky – Deník letušky odhaluje tajemství, která většina lidí nezná.

  1. Co letušky Emirates opravdu dělají, když se pasažéři nedívají?
  2.  Jaká témata jsou na palubě tabu?
  3. Jaké je probouzet se pokaždé v jiné posteli?

A nebojím se mluvit ani o sexuálním harašení a poslušnosti.

Přečtěte si Deník letušky a poznejte život letušky Emirates takový, jaký doopravdy je.

Přečíst ukázku..

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázky z knihy

Deník letušky se skvěle čte

Připravte se na dechberoucí příběhy z extrémních situací, kdy jde o život, a na pohled do zákulisí práce pro jedny z největších aerolinek světa, kde vládne atmosféra strachu.

Také získáte praktické tipy, jak uspět u pohovoru, a zjistíte, co vás čeká na tréninku – od zábavných momentů až po ty, které se promění v noční můru.

Poznejte, jaké je pracovat s lidmi z různých koutů světa a kteří pasažéři dokážou být největší výzvou. Od cestování do těch nejlepších destinací až po psychické obtíže, chuť vše vzdát a realitu létání v době covidu – tahle kniha vám otevře oči a ukáže svět letušek takový, jaký opravdu je.

Název: Deník letušky
Autor: Marika Mikušová
Nakladatel: samonáklad
Ilustrace obálky: @murinwolf.art
Vazba: paperback
Rok vydání: 2021
Rozměry: 148 x 210 mm
Počet stran: 239
ISBN: 978-80-11-00369-2

English version→ Diary of a Flight Attendant

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Psali o knize doma i ve světě...

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázka 1

Dostali jsme uniformu a zítra v ní poprvé půjdeme do Training College, aby se trenéři podívali, jestli není třeba nějakou část vyměnit nebo přešít.

Jeden po druhém předstoupíme před dvě vyumělkované dámy, které nás zrakem sjedou od hlavy k patě. „Jsou ti vidět boky, přešít!“ zakřičí na mě a na krejčího.

„Ty nemáš pásek?“ ptá se mě vyděšeně ta druhá. Nevěděla jsem, že je povinný, sukně mi nesjíždí, takže jsem si ho nebrala. Na rozdíl ode mě ostatní holky už dávno věděly, jak vypadá kompletní uniforma a z čeho se skládá. O tomhle dni snily dlouho a je vidět, že si ho opravdu užívají. Konečně mají na sobě tu prestižní uniformu, která něco znamená, přestože polovina brblá ohledně velikostí. Mně je to celkem jedno, těším se hlavně na to, až konečně skončí trénink a já budu moct vyrazit do světa.

Sako na mně plandá a ty barvy taky nic moc. Módní policistky chtějí vidět i nehty. Musím se před nimi zatočit dokola, aby viděly i můj precizní účes. Ten už jsem za ty týdny odkoukala a naučila se vytvořit  sama.  Připadám  si  trochu  hloupě,  jako  bych  byla na trhu s otroky a čekala, kdo za mě zaplatí víc. Divím se, že mi nezkontrolovali i zuby. Moment, počkat. Už mi to začíná docházet. Tak proto jsem se tenkrát musela s obnaženými zuby usmívat na fotografii! Tajně doufám, že stojím aspoň za tucet velbloudů.

Ještěže velikost kloboučku odhadli správně. Aspoň něco. Co se týče bot, jsou obdobou inkviziční španělské boty. Ztvrdlá místa na ploskách nohou a vbočené palce cítím už po pár dnech.

Módní bachařky nás naženou do místnosti se zrcadly, krémy a všelijakými kosmetickými pomůckami. „Tohle je výživný olejíček na nehtovou kůžičku,“ začne jedna z nich. „Po vás teď chci, abyste si ho každý nanesli na nehty, a to včetně pánů.“ Málem vyprsknu smíchy. Prolítnu tváře mých třech mužských spolužáků. Soucítím s nimi. Tohle opravdu nikdo nečekal. Ještě před malou chvílí si dva z nich stěžovali na kalhoty, které na nich plandají jako na klaunech a teď si musí patlat na nehty cosi, o čem jsem v životě neslyšela ani já. A to ještě netuší, že za chvíli přijde na řadu krém. Ale to ani my holky…

Nejdřív si musíme všechny smýt make-up. Pár holek si vymění bolestné pohledy. Já vím, taky se mi nechce všechny seznamovat s Karlem – mým pupínkem, který se mi vyklubal uprostřed čela už před týdnem. Moc se mu u mě líbí. Šminky si s sebou povinně nosíme každý den v kabelce, kterou jsme taky vyfasovaly jako součást uniformy. To kdyby bylo později na letu třeba přemalovat rtěnku – a Karla.

Během nedobrovolného sundávání make-upu a nanášení jakéhosi krému do místnosti vejde fotograf. Občas nás během tréninku přišel vyfotit. Dnes si to nemohl načasovat lépe. Tohle jsme fakt potřebovali.

„Tohle až uvidí moje máma…,“ protočí oči spolužák z Polska. 

20|Deník letušky

Ukázka 2

Letadlo už je skoro plné. Divokým máváním ruky si mě přivolává jeden cestující. Bože, co zase?! Někdo mu sedí na místě a nechce odejít. S úsměvem požádám pasažéra, aby mi ukázal letenku. Pán se posadí na své právoplatné místo a narušitele vedu na jeho místo. Jenže tam už sedí někdo jiný. Narušitele posadím a narušitele číslo dvě odvádím na jeho místo. Jenže tam zase někdo sedí! A tohle domino mám hrát s dalšími kolika lidmi?! Zatracená Džidda!

„Nikdo nesedí na svém místě, ser na to, prostě ho někam posaď,“ říká mi rezignovaně kolega. Všiml si mojí bezmoci a chtěl se podělit o svou taktiku. Má pravdu! Fakt nevím, jak to tenkrát Noe zvládl. A to jsme se ještě neodlepili od země! Cítím, jak mi po zádech stéká potůček potu. Tihle pasažéři jsou strašní! Pro většinu z nich je to poprvé, co letí letadlem. A možná i poprvé, kdy se vezli autem. Nějak se na letiště dostat museli… Jsou chudí, prostí a neznalí. Snažím se jim proto v duchu odpustit.

Během bezpečnostního videa na nás občas někdo zamává, ale my se tváříme, že ho vůbec nevidíme. Během videa bychom správně měli stát na svých pozicích a tyhle požadavky úplně ignorovat. Zrovna  se plížíme po  runwayi. Jeden pasažér se doslova vymrští ze své sedačky a začne divoce gestikulovat a ukazovat na staršího pána vedle sebe. V tomhle případě mi hra na hluchoněmou a slepou zároveň určitě neprojde. Ostatní pasažéři kolem začnou taky cosi vykřikovat a ukazovat na něj. Cítím, jak mi stoupá adrenalin, tohle nevypadá vůbec dobře.

Doběhnu k pánovi. Popadá se za krk a lapá po dechu. V krku má otvor po tracheotomii a z něj mu leze cosi plastového. Sýpe a rukama si po té věci chňape. Panikaří. Nemůže mluvit ani dýchat. Snažím se mu věc vložit zpátky, ale nedaří se mi to. Vlastně ani nevím, co dělám. Chlápek, co na něj upozornil, se mi snaží něco říct. Zajíká se a mluví tak rychle a nesrozumitelně, že mu nerozumím ani slovo. Tady už jde o vteřiny.

Volám okamžitě kapitánovi. Tohle letadlo nesmí vzlítnout! Hned na to zburcuju supervizorku i purserku. Supervizorka je vedoucí ekonomické třídy, takže ji musím přednostně  informovat o všem, co se v ekonomické třídě šustne.

Máme důkladný trénink na první pomoc, úmrtí, a dokonce i porod na palubě. Na tohle ale nejsme připravení nikdo.

Teď už to převezmou obě nadřízené a přidá se i kolega z byznys třídy. Kdysi pracoval u záchranné služby. Snad tady bude něco platný. Mezitím si jdu umýt ruce, už jim nejsem nic platná a pán se zřejmě už několik dnů (možná i týdnů) nemyl.

Kapitán pasažérům oznámí, že otáčíme letadlo a vracíme se zpět k bráně. Purserka se snaží pasažéra uklidnit. Nedaří se jí to. Naštěstí už je na cestě záchranná služba.

Kapitán oznamuje přes telefon pasažérům, že mají zůstat sedět a uvolnit tak místo pro paramediky, kteří přijdou na palubu. Hned nato následuje oznámení i v arabštině. Úplně se ale míjí účinkem. Pasažéři jsou zvědaví a chtějí vidět, co se děje. Některé musím chytit za ramena a pokud možno je nenásilně posadit zpět na místo. Dělám to sice rázně, ale přitom se děkovně usmívám. Moji „jak se vyhnout problémům“ taktiku většina chápe. Na ty ostatní už musím zvýšit hlas: „Musíte si okamžitě  sednout!“ Vyděšeně  se na mě  podívají a dojde jim, že to myslím vážně. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Až doteď jsem nevěděla, že umím křičet.

60|Deník letušky

Ukázka 3

„To si snad děláte srandu?! Tohle už je podruhé, co mě budíte! Tse, to snad není možné!“ vyštěkne na mě mladá slečna během servisu.

„Pardon, nevěděla jsem, jestli vás moje kolegyně vzbudila na jídlo, nebo ne,“ vykoktám ze sebe překvapením. Radši se zeptat dvakrát a vyhnout se tak případné stížnosti. Nicméně ten tón nebyl nutný. Pasažérka vedle ní na mě hodí nechápavý pohled, jako by mi říkala „kašli na ni“. Hned první z devětatřiceti pasažérů, které musím z vozíku obsloužit. To mi ten let hezky začíná! A ještě ke všemu si polovina z nich objedná na pití něco, co není součástí momentálního servisu a já to tudíž nemám na vozíku. Radši si všechny objednávky píšu, nechci na někoho zapomenout a pak se jít pokorně omlouvat jako zlobivé děcko kvůli pitomé cole, kterou nedostanou.

Proti své „letuškovské zapomnětlivosti“ se pojišťuju perem a notýskem, které mám vždycky v kapse vesty. Vzpomenu si na Training College: „Přijímejte s pokorou, i když na vás pasažéři křičí a jsou hrubí.“ Nedělá mi problém tvářit se před pasažéry, že se vůbec nic nestalo. Rozhodně ale není dobré tuhle nervozitu a stres v sobě dlouhodobě držet. Možná bych měla začít uvažovat o kickboxu nebo jiném způsobu, jak to ze sebe dostat…

I po servisu jsem pořád trochu naštvaná. Jsem naštvaná sama na sebe, že si takové situace vůbec připustím a dovolím lidem, aby na mě měli takový vliv. Během své negativní vnitřní samomluvy si v kuchyňce zalívám horkou vodou ovesnou kaši a hledím si svého.

Kolegyně se opodál baví s pasažérem. Nebo spíš on s ní. Po chvíli odejde a on se okamžitě otočí na mě: „Taaakže, odkud jste?“ Co prosím? Otočím se. To mluví na mě? Nemůžu mít ani přestávku na jídlo, musím pořád někoho bavit a nudně společensky konverzovat? Pán pochopí moji nechuť a po pár pokusech ze mě dostat rozvitou větu odchází. Ne, opravdu nejsem stroj!

„Uf, už jsem myslela, že se ho nezbavím,“ kolegyně se vrací zpátky.

„Hmm… chybělas mu,“ říkám jí soucitně a zároveň vyčítavě za to, že mě tam s ním nechala schválně.

Některé situace na palubě jsou hodně podnětné. Před chvílí na mě byla hnusná pasažérka a teď jsem zase já hnusná na někoho dalšího. Nepříjemný domino efekt.

Začíná mě bolet žaludek. Snídaně ve tři ráno není sice ideální, ale když lítám, mám hlad a potřebuju se najíst a načerpat energii. Žaludek protestuje. Ví, že má spát, a ne trávit. Ticho tam, tady velím já. Snažím se mu domluvit.

O pravidelném stravování nemůže být s touhle prací vůbec řeč. Často mám žaludeční křeče bezprostředně po jakémkoli jídle a zažívání jako stará babička. Kdybychom aspoň měli nějaké místo jen pro nás, kde bychom se mohli najíst bez toho, aniž by kolem nás pořád někdo coural a otravoval nás.

Pokud jsou v letadle volná místa, poslední dvě řady napravo jsou určené pro nás. Můžeme se tak aspoň v klidu najíst. Ještěže mi na chuti neubere to věčné splachování jen metr ode mě.

Přestože je kuchyňka naše „teritorium“, často se tam zdržují pasažéři. Někdy si říkám, že se musí při pohledu na nás dobře bavit. Zatímco si popíjejí drink a konverzují s někým z posádky, ostatní sedí na sedadlech jen pár centimetrů dál a házejí do sebe jídlo jako hladoví vlci. Musí to být pastva pro oči, když do sebe precizně namalovaná holka s rudou rtěnkou souká nudle a srká mastnou vodu z instantní polívky.

Deník letušky|99

Ukázka 4

Vracím se zpátky do kabiny, když mě máváním přivolá mladá Korejka. Nakloním se k ní přes spícího pasažéra. „Můžu prosím mluvit s někým, kdo mluví korejsky?“ prosí mě šeptem.

„A můžu vám nějak pomoct já, nebo je nutné, aby to byl mluvčí korejštiny?“ pokouším se podchytit případnou stížnost.

„Korejský mluvčí,“ pokrčí slečna rameny.

Zajdu do kuchyňky. Kolegyně Daisy z Koreji už přišla z přestávky, tak se slečny ujme.

„Víš, co chtěla?“ ptá se mě pobaveně.

„Nech mě hádat,“ přivřu oči. „Chce si stěžovat, propisku z paluby, jídlo, kapitánovo číslo?“

„Řekla mi, že ten pán vedle ní, co spí, strašně smrdí. Jestli prý s tím můžeme něco udělat.“ Pár takových požadavků už jsem za ty roky zažila.

„Bez problémů,“ mrknu na ni spiklenecky a vezmu z kontejneru osvěžovač toalet. Když se blížím k pánovu sedadlu, dřepnu si a nenápadně osvěžovač stříknu na koberec pod jeho sedadlo. Když dřepím přímo vedle něj, musím dát slečně zapravdu! Ale že to hrdinka strpěla ty dlouhé hodiny!

Volné sedadlo, abych ji mohla přesadit jinam, bohužel není. Tak jí aspoň nechám osvěžovač, aby mohla podle potřeby stříkat. Vracím se zpátky do kuchyňky k ostatním.

Už nevíme, o čem se s kolegy bavit. Let je dlouhý, a to, jak to má každý rád, už jsme dávno probrali. Ostatní usínají, zato já jsem až překvapivě plná síly.

Do kuchyňky nahlídne pán, který se právě  vrátil z toalety: „Omlouvám se, ale udělalo se mi nevolno na toaletě.“ Řekl to tak mile, že ho za to snad pochválím. To by se na jiných letech nestalo.

„Seď,“ poručím zvedající se Daisy a jdu toaletu sama zkontrolovat. Pán to očividně do mísy nestačil stihnout. Zrcadlo už neplní funkci zrcadla a umyvadlo je dost možná ucpané. Natáhnu si rukavice a papírovými ubrousky utřu „zrcadlo“. Umyvadlo se pokouším dát do původního stavu, ale nedaří se mi to. Je ucpané a na palubě není nic, čím by se dalo prošťouchnout. No nic, budu to muset nechat na uklízečích a jejich „hračkách“. Toaletu zamknu a nalepím na ni nálepku s nápisem „nefunguje“.

Ještě nás čeká druhý servis. Lituju, že jsem se dobrovolně přihlásila na další vozík. Chybí v něm několik táců. Volám do druhé kuchyňky, aby mi je poslali od pasažérů, kteří nechtěli jíst. Někdo z kolegů mi musí donést i malé plastové kalíšky s kimči, které podáváme k bulgogi.

Nakonec s obrovským zpožděním obsloužím i poslední pasažéry. Kolegové už dávno začali sbírat tácy a já ještě rozlívám drinky. Ach jo, pro dobrotu na žebrotu. Alespoň že si Korejci nestěžují, proč to tak dlouho trvá.

Před přistáním do sebe naházím tolik piškotových dezertů, až se Daisy protočí panenky. „Já vím, na tyhle dezerty mám prostě slabost.“ Dojím se ještě kimči. „Ono se to v žaludku stejně smíchá,“ říkám omluvně směrem k Daisy, když vidím její znechucený pohled. Čím dál tím víc si myslím, že toho Korejky moc nesnesou.

„Vy Češi jste divní,“ konstatuje. Nevyvracím jí to. Bavím se představou, až tohle bude vyprávět doma. Ach ti „Češi“, co si asi její rodina pomyslí…

Deník letušky|219