Deník letušky 2. díl

Zažijte život dubajské letušky z první ruky – kniha plná drsného humoru, napětí a nečekaných příběhů.

Nejde jen o vtipné historky z paluby letadel Emirates – odhalím i interní tajemství, o kterých jste neměli ani tušení.

  1. Jak se stát letuškou Emirates?
  2. Jaké suvenýry pasažéři nejčastěji žádají po letuškách?
  3. Jak je to s kamerami uvnitř toalet?

A nebojím se mluvit o tom, o čem letušky obvykle mlčí.

Přečíst ukázku..

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázky z knihy

Deník letušky se skvěle čte

Další díl plný zážitků z paluby letadla i z hotelových pokojů vám osobitým a nekorektním způsobem ukáže více než jen obvyklé pozlátko práce u luxusních aerolinií.

Dozvíte se například, jak se obsluhuje plné letadlo s vyvrtnutým kotníkem, k čemu slouží sekera na palubě a jak se chová posádka, když je na palubě bomba.

Vtipně a s nadhledem zjistíte, jak je to s kamerami uvnitř toalet a jaká je první věc, kterou dělají letušky ihned po příchodu do hotelového pokoje. V jakých případech letušky používají pouta na pasažéry a jaké erotické suvenýry pasažéři nejčastěji žádají po letuškách. Kam vedou tajná dvířka v letadle a jaké jsou zvyky letušek na jejich posledním letu. Co se stane, když letuška v letadle zaspí na servis a jak se budí piloti.

Tenhle díl navíc obsahuje slovníček letušácké terminologie (včetně anglické výslovnosti) s více než 90ti vysvětlenými pojmy pro nadšence anebo přímo budoucí letušky.

Název: Deník letušky 2
Autor: Marika Mikušová
Nakladatel: samonáklad
Ilustrace obálky: @murinwolf.art
Vazba: paperback
Rok vydání: říjen 2023
Rozměry: 148 x 210 mm
Počet stran: 287
ISBN: 978-80-11-03438-2

English version → Currently looking for a literary agent or publisher

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Psali o knize doma i ve světě...

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázka 1

Poslední čtvrtý krok je jednoduše zákaz podávání jakéhokoli alkoholu. Ale to může zakázat jen supervizor nebo purser. Ideální je, když k poslednímu kroku vůbec nedojde a pasažér se přepne do módu našeho oblíbeného čili spícího pasažéra.

Zpátky na začátek letu – k nástupu pasažérů (tzv. boardingu). Jelikož je to evropský let, nástup je jeden z těch hladších. Moje pozice na dnešním letu v Airbusu A380 je ML2. To znamená hlavní paluba (jelikož pracuju v ekonomické třídě), levá strana, druhé dveře. Přesně takhle popořadě.

U dveří stojí naše nestydatá supervizorka a ukazuje nastoupivším pasažérům, ve které části letadla se nachází jejich sedadlo. Na letence by správně měla kontrolovat i cílovou destinaci, aby nám náhodou nenastoupil pasažér, který letí někam jinam. Ehm, ale kdo má na tohle čas. Za ta léta u aerolinek jsem o nějakém podobném průseru nikdy neslyšela. Zato jsem sama jednou pořádně potrápila dvojici opálených vysmátých hezounů (beztak to byli australští surfaři). Uvítala jsem je větou: „Vítejte na letu do Melbourne.“ Úplně ztuhli. Byl to totiž let do Londýna, takže úplně jiným směrem. Musela jsem je pak ujišťovat, že to byl doopravdy vtip a ukazovat jim zkratku „LHR“ (čili London Heathrow) na obrazovkách sedadel. Riskovat srdeční zástavu bych si ale jen tak u někoho nedovolila. Tihle dva to vzali s humorem, a ještě se se mnou chtěli fotit. Nakonec měli skvělou historku pro kamarády a fotky s letuškou.  

Dnes se boarding jakž takž dělá sám. To ale neznamená, že se můžou moji kolegové schovávat v kuchyňce a nechat tak svoje přidělené kabiny bez dozoru. Narážím na Karima, egyptského bodybuildera, který má na starosti stejnou kabinu jako já, akorát na protější straně.

Karim, který kvůli své muskulatuře sotva projde uličkou, pořád odbíhá do kuchyňky. Tam si vždycky nabere plnou lžíci kuřecích nudliček, které si sám ještě doma před letem připravil, a s plnou žvýkající pusou se zase vynoří v kabině. Nebudu lhát. Pohledů na jeho bicepsy, které skoro trhají látku jeho košile, bylo v mém případě víc. Ale není mi to k ničemu, když kvůli jeho krmícím se přestávkám musím zaskakovat v jeho části kabiny. Pasažéři pořád nastupují a já nemám, jak se dostat na (jeho) druhou stranu. A přes klín obtloustlého upoceného padesátníka se do Karimovy části kabiny drát určitě nebudu. Úsměv Mariko, říkám si, vpluj do davu a nech se jím vést až na druhou stranu.

26|Deník letušky 2

Ukázka 2

„To si snad dělají…?!“ vydechne lehce zelený Martin, když vidí, jak řidič sáhne po kbelíku s masem, které se koupe v krvi.

„To abychom je přilákali. Děláme to tak vždycky,“ vysvětluje tuhle hororovou scénu nevzrušeně potápěč. To nám tak trochu došlo. A Mikayle překvapivě taky, protože se rozhodne jít do klece. Přece jen je to tam o něco bezpečnější.

Dělá se mi zle od žaludku. Nevím, jestli je to z nervů, nebo z toho, že jsem nic nejedla. Do klece ale nechci. Když už jsem tady, tak ať to stojí za to. Nasadím si ploutve a sklouznu ze člunu do vody. „Než se ponoříte, vyzkoušíte si dýchání šnorchlem. Je tady někdo, kdo se se šnorchlem ještě nikdy nepotápěl?“

„Ehm, no, já…“ hlesnu potichu.

„Výborně, tak jdeme na to.“ Asi mě neslyšel, do háje. No, nevadí, nic na tom není. To si snad ani zkoušet nemusíme, umí to každé malé dítě. Že to nějak dám, jsem si říkala i před svým prvním letem do Saúdské Arábie. Ruce mi sice pasažéři neukousli, ale daleko jsem k tomu neměla…

Nasadím si brýle, připevním šnorchl a ponořím hlavu pod hladinu. Okamžitě začnu zrychleně dýchat. To je v prdeli, s takovou to nedám! „To je v pohodě, zkus to ještě,“ chlácholí mě jeden z potápěčů. Oběma rukama se přidržuju lanek na člunu a s hlavou pod vodou se snažím přesvědčit plíce, že se do nich dostane vzduch i přes ústa. Určitě tady museli mít větší panikáře. To zvládnu! Přece to nevzdám.

Já a moji čtyři kolegové uplaveme pár metrů od lodi směrem k otevřenému moři. Krvavé maso přetéká přes okraj kbelíku. Na jednu oběť (teda pardon letušáka) připadá jeden potápěč. Nevím, co by při případném útoku žraloka zmohli, ale jako placebo efekt to celkem působí.

V řadě vedle sebe se lokty zahákneme jeden o druhého a položíme se na břicho. Takhle nás voda bude v ležící poloze nadnášet, aniž bychom měli potřebu kopat nohama. Prý takhle „zaháknutí“ budeme působit dojmem velkého zvířete, takže by z nás měli mít žraloci respekt.

Držím lokty křečovitě ohnuté. Zuby se zakusuju do šnorchlu, aby se mi do něj nedostala voda. Kouknu se dolů pod sebe, kde je jen tma. Potlačuju nutkání na zvracení a chuť „utéct“ zpátky do člunu. Žraloci se jen pár metrů od nás začnou hemžit. Pozorujeme je zpod hladiny přes brýle. Jeden se vyřítí přímo proti mně. Cítím, jak sebou kolegyně vedle mě škubne, chce se rozpojit a plavat pryč. Nedovolím jí to a přitisknu si její paži k sobě ještě pevněji. Kdyby začala panikařit, byla bych nucená zvednout hlavu. A to už bych se vážně pozvracela! Zubatí predátoři plavající kolem nás jsou mi ukradení. Vnímám jen tlukot svého srdce a zuby zatínající se do šnorchlu. Hlavně se nepozvracet!

Po půlhodině mi začíná být zima. Naštěstí dostáváme pokyn, abychom plavali zpátky ke člunu. Ten se houpe na vlnách, přes které nejde vidět ke břehu. Nějaké „ryby“ mě vůbec nezajímají. Zato ta tma pode mnou mě příšerně děsí! A to pohupování. Vůbec jsem netušila, že to takhle na mě bude působit. Vždyť jsem skákala i padákem a v letadle cítím houpání na každém letu!

Vyštrachám se do člunu a čekám, až se všichni nalodí. „Jsi v pohodě?“ ptá se mě mladá potápěčka.

„Nějak mi není do…,“ nedokončím větu, nahnu se přes okraj člunu a vyzvracím se.

Deník letušky 2|42

Ukázka 3

Postupuju kabinou a sbírám špinavé tácy. Minimálně devětatřicetkrát se musím sehnout s tácem, abych ho uložila do vozíku. Kdysi mi jedna kolegyně říkala, že je to skvělá příležitost udělat pořádný dřep a cvičit tak zadek i v práci. Chytím tác, dřepnu, uložím do vozíku, vstanu. Měla pravdu. Jenže já na to vždycky zapomenu. Navíc to málokdy probíhá tak elegantně. Většinou omylem zabořím prsty do omáčky. Pak se ji snažím nenápadně setřít z rukavic, takže šátrám ve vozíku po čistém ubrousku. Kdybych celou tu dobu držela zatnuté půlky, budu je mít jako ze železa. To už mám spíš lýtka vytrénovaná z toho věčného tahání vozíků kabinou.

Pasažéři, kteří už ví, jak to u nás chodí, nám podávají tác v jedné a plastový kelímek ve druhé ruce. Všimli si totiž, že plastové kelímky dáváme zvlášť na vrch vozíku do „přihrádky“. Nevlezou se nám do vozíků. Museli bychom je zmačkat. A já tím zvukem nerada způsobuju pasažérům srdeční zástavy. Pokud je v kelímcích tekutina, vyliju ji do nějaké mističky na táce. Nechce se mi totiž obětovat těch pár minut na to, abych pak pracně tekutiny z kelímků vylívala do toaletních mís. Zní to jako banalita, ale každá minuta, kdy si můžeme sednout a najíst se, se počítá.

Vylívání kelímků do mističek se snažím provádět decentně – schovaná v podřepu za vozíkem. V žádném případě to nedělám hned vedle pasažéra vestoje. To bych pak čelila vyděšenému pohledu pasažéra, který se z dobrého důvodu snaží ani nepohnout. Hlavně, ať to té letušce nespadne mně do klína… Když tak nad tím přemýšlím, divím se, že jsem během svého letuškování nepolila víc pasažérů.

Vozík mám plný k prasknutí. Kdyby ho z druhé strany některý z kolegů otevřel, tácy by se sesypaly a s nimi veškerý obsah. Raději vozík z obou stran opatřím plastovými zámečky, aby to náhodou někoho nenapadlo. Třeba při honbě za krekry nebo sýrem. Ty už jsem koneckonců stihla z použitých táců vytáhnout. Samozřejmě, že jen ty netknuté – zabalené. Za koho mě máte? Za medvídka mývala? Ne, dneska ne.

„Promiňte,“ přistoupí ke mně asi čtyřicetiletý Asiat, „můj syn měl malou nehodu.“ Strčím hlavu do kabiny a zaostřím na sedačku, na kterou ukazuje. Jablečný džus anebo moč. Těžko říct. „Samozřejmě tu škodu rád zaplatím.“ Teda, takovou reakci jsem nečekala.

„Ale vůbec ne, to je v pořádku, to se stává.“ Nejradši bych ho objala. Kéž by bylo víc takových. Teda ne těch nehod. Samozřejmě mám na mysli ten přístup. Pán mě nenechá a trvá na tom, že sedačku utře sám. Dám mu alespoň balení papírových kapesníků a dvě deky, aby mohl sedět v suchu.

104|Deník letušky 2

Ukázka 4

Najednou se rozrazí dveře od toalety. Uvnitř sedí hubená černoška se spuštěnýma kalhotama až ke kotníkům. Mává směrem k nám do kuchyňky.

„Běž tam raději ty, ty jsi žena,“ zhodnotí situaci Kostel. Dám mu zapravdu. Tvářím se, jako by se jednalo o standardní situaci. Pasažéry sedící na toaletní míse s odhalenými genitáliemi vídám přece na každém letu.

„Můžu vám s něčím pomoct?“ snažím se o kontakt z očí do očí a úplně ignoruju, že jde paní vidět klín. Paní špatně artikuluje, a tak chvíli trvá, než pochopím, že chce horký ručníček. „Samozřejmě, hned vám ho přinesu,“ odcházím do kuchyňky. Dveře od toalety se zavřou.

„Co chtěla?“ ptá se starostlivě Kostel. Odpovím mu popravdě. Vezmu ručníček, poliju ho horkou vodou a párkrát s ním máchnu ve vzduchu, aby paní neopařil. Vracím se zpátky. Zaklepu na dveře toalety. Paní otevře a vezme si mnou podávaný ručníček. Dveře se opět zavřou. Mohla bych zbaběle zdrhnout do zadní kuchyňky a nechat kluky, aby si s paní poradili. Ale to neudělám. Něco mi říká, že mě tady bude ještě třeba, a přece bych ji nevystavila téhle situaci. Ani moje mužské kolegy. I když by to Kostelovi možná nevadilo a dokázal by se o paní profesionálně postarat.

„No a ty jsi na tom jak s au…,“ obrátí se na mě kolega, co tak vášnivě diskutuje s Kostelem o autech.

„Moment,“ špitnu jeho směrem a vykročím k toaletě, jejíž dveře se zase otevřely. Vedle umyvadla leží ručníček. Je celý od krve. Když se mi paní snaží vysvětlit, co po mně chce, ruka, která doteď zakrývala její klín, jí bezvládně sklouzne na stranu. Zdravou rukou si ji zase vrátí na místo. Vedle ručníčku leží i dámská vložka. Paní ukazuje na ni a na kalhotky. Pochopím. Rozhodně ji nenechám ve štychu. Ne když jde o takovou delikátní záležitost.

Rozbalím vložku a začnu ji lepit na kalhotky, které má spuštěné u kotníků. Toaleta je tak malá, že se nedá zavřít s námi oběma uvnitř. A já si k tomu musím ještě navíc dřepnout. Jinak to nepůjde. Jdu na to. „S-senk jů,“ zahuhňá a pousměje se, když je vložka na místě. Pohyblivou rukou mi naznačí, že už to dál zvládne sama. Vycouvám ze dveří a zavřu je. Až teď si všimnu, že je venku opřená krátká hůlka. Zůstávám opodál, kdyby mě bylo zase potřeba. Paní se po pár minutách vybelhá ven. Zdravou rukou zašmátrá po hůlce, přitáhne si ji a opře se o ni. Pozoruju ji, zatímco mizí v uličce a táhne za sebou jednu nohu. Na polovinu těla je nepohyblivá. Je mi divné, že neletí s doprovodem. Jdu pomalu za ní do kabiny, abych se podívala na číslo hatracku, pod který si sedá. Potom se vrátím do zadní kuchyňky, abych se podívala do seznamu pasažérů. Třeba k jejímu jménu bude napsaná nějaká poznámka. Většinou jsou poznámky u lidí, kteří s námi lítají často. Možná ne úplně překvapivě se ty poznámky týkají drinků, které mají ti konkrétní pasažéři rádi a jaké „speciální“ jídlo si objednávají.

Zkusím štěstí a zašmátrám v přihrádce, kde seznam obvykle bývá. A třeba nebude celý zmuchlaný a rozmočený. Dneska mám štěstí. Seznam, který je napsaný na několikametrové á čtyřce, je ještě celkem čitelný. Pasažérka u nás má tzv. „zlaté členství“. Zajímavé. Ta s námi musí lítat často. O to víc je mi divné, že necestuje v byznys třídě. Mohla by k upgradu použít svoje nalítané míle.

„Ty jo, co jste tam dělaly?“ vynoří se mi za zády ze tmy kabiny Kostel. Zvednu oči ze seznamu pasažérů.

„No, jak to říct…“ nechce se mi popisovat takovou choulostivou situaci. Ale vím, že nás s paní celou tu dobu pozoroval. Takže viděl, jak před ní dřepím a ona má stažené kalhoty. Nakonec jdu s pravdou ven: „Paní má svoje dny…“

„Páni, takže tys jí jako…“

„Ano, lepila vložku na kalhotky,“ nenechám ho doříct.

120|Deník letušky 2