Deník letušky 4. díl

Nahlédněte do života letušek Emirates bez příkras – od bizarních požadavků pasažérů přes trapasy a černý humor až po situace, které byste v letadle ani hotelovém pokoji opravdu nečekali.

  1. Jaké trapasy zažívají letušky na palubě a mimo ni?
  2. Jaké zvláštní zvyky mají letušky po přistání?
  3. Jak vypadá nejdelší let?

    Zažijte život letušky Emirates, který většina lidí nikdy nezažije.

    Přečíst ukázku…

    Kniha v předprodeji koncem října
    e-book se chystá

    Ukázky z knihy

    Připravte se na další dávku letuškovského bizáru

    Co se děje, když pasažéři usnou a letuška se snaží přežít dlouhé hodiny služby? Jak vypadá nejdelší let, který jsem kdy absolvovala, a proč jsem ho už podruhé rozhodně nechtěla letět? A co všechno si člověk odnáší z letuškovského života, i když už dávno není v uniformě?

    Čtvrtý díl je směsí trapasů, černého humoru, bizarních situací, cestování a historek z paluby i hotelů. Protože práce letušky není jen úsměv, káva a dokonale upravená uniforma. Někdy je to taky boj o přežití, boj s vlastní trpělivostí a občas i otázka, proč to vlastně člověk pořád ještě dělá.

    A přesně proto se budete smát, kroutit hlavou a možná si několikrát říkat: „Tohle snad není možné.“ Jenže je.

    Název: Deník letušky 4
    Autor: Marika Mikušová
    Nakladatel: samonáklad
    Ilustrace obálky: @murinwolf.art
    Vazba: paperback
    Rok vydání: listopad 2026
    Rozměry: 148 x 210 mm
    Počet stran: 261
    ISBN: 978-80-909712-8-8

    Koupit knihu
    e-book se chystá

    Psali o knize doma i ve světě...

    Koupit knihu
    e-book se chystá

    Obsah

    Pár slov na začátek .............................................................. 5
    Buďto mi okamžitě někoho pošlete, nebo neletím! ........ 7
    „Slečno, slečno, další whisky!“ .......................................... 20
    Elegance versus prdy, kaše a biologické katastrofy ...... 35
    Chrochtání, profukování uší a hořící křídlo .................... 42
    Není tělo, není zločin ......................................................... 54
    Nejvoňavější let a too much very sorry .......................... 62
    Gestapáček a lákavý odpadkový pytel ............................ 70
    „Budete si přát i oblast mezi půlkami?“ .......................... 89
    Ozan: skoro, ale ne tak docela ....................................... 104
    Všichni jsme tak trochu divní ......................................... 117
    Šílené požadavky, šílené historky .................................. 129
    Kávu, nebo jinou stížnost? .............................................. 139
    Na chvíli se vypnout a zase zapnout ............................. 147
    Do Hobitína naším nejdelším letem ............................. 154
    Diagnóza: pedant a koza k tomu ................................... 170
    Do kómatu, prosím ......................................................... 186
    Cesta tam a zase zpátky ................................................. 197
    Tanzanie: Afrika za oknem hotelu ................................ 211
    Pár slov na závěr ............................................................. 222

    „Jste milá, ale opravdu nic nepotřebuju,“ ujišťuje mě, když se mu snažím vnutit alespoň další drink. Potenciální krize zažehnána, zdá se. Přesto doporučuju nechodit v době servisu na toaletu, jinak se vám může přihodit to samé.

    Když se blížím s prázdným vozíkem ke kuchyňce, kolegyně zrovna fasuje poloprázdný vozík s posledními jídly.

    Supervizorka jí přiděluje nováčka, která doteď celý let stála opodál a jen koukala kolem (a snažila se nepanikařit – to známe všichni).

    Ehm, musím říct, že jsem ráda za to načasování, protože vzít si vozík „napůl“ s nováčkem bych opravdu nechtěla. Už jen proto, že hrozí vysypání táců z její strany, jakmile otevře nic-netušíc dvířka. Letadlo je totiž během letu lehce nakloněné a tácy mají tendenci sklouzávat dolů. Ale na to si nováček přijde sama, až se jí to taky stane. Jo, některým nepříjemnostem na palubě se vyhnout nedá, ty se musí zažít – s trochou štěstí jen jednou.

    Do každého velkého vozíku se vejde třicet devět táců. A když jsme hodně kreativní a šikovní (a máme něco odlítáno), jsme schopní do něj nacpat o několik táců víc. A to pak tím tuplem hrozí vysypání, když nějaký kolega-snaživec otevře v dobré víře dvířka z druhé strany! Pravda, většinou jsou to snaživci z donucení.

    Když se pár táců s rachotem sesype na zem, otočí se snad každá hlava v kabině. Možná ani ne tak z toho náhlého cinkání příborů, jako z potřeby zahlédnout něco vzrušujícího – třeba chuděru letušku, jak klečí na zemi a snaží se z koberce v uličce použitým papírovým ubrouskem dostat bramborovou kaši. Ubrousek předtím přirozeně vyštrachala ze špinavého vozíku. Kaši tím samozřejmě vetře do koberce ještě o něco důkladněji. Ale koberec si nestěžuje – koberec je drsňák, který už toho zažil! Hlavní je nezačít hlasitě nadávat a netvářit se znechuceně. Zkrátka si jako robot čapnout do uličky a s kaší si nějak poradit.

    Nováček to zvládla skvěle – tácy se nevysypaly. Alespoň ne na tomhle letu. Zasvěcení se bude konat jindy…

    Vzala s kolegyní poloprázdný vozík. Pokud je to poslední vozík, musí vzadu projet přes kuchyňku a pokračovat v servírování ve druhé uličce odzadu. Říkáme tomu „horseshoe“, čili „koňská podkova“. Neříkáme si „jeď odzadu do písmene U“, ale jednoduše „jeď podkovu“. Vozík tak svojí trasou vytvoří tvar písmene „U“ a posádka se má při servírování potkat někde kabině. Jenže občas se nepotkají úplně přesně a mezi nimi zůstane pár řad, které nikdo neodservíroval. Zapomenuté nenakrmené žaludky jsou snad ten nejhorší prohřešek posádky! A přesně to se stalo i teď.

    „Čtyři pasažéři nedostali jídlo, proč?!“ zvyšuje hlas supervizorka na nováčka Sofii. Ta jen postává na místě, cítí se očividně nepříjemně a neví, co říct.

    Je mi jí líto, tohle nemohla vědět. A nemusí to nutně vědět ani člověk, který lítá už několik měsíců.

    „Musela jsem jim ručně donést čtyři tácy,“ pokračuje ve spílání.

    Jenom čtyři? To je toho… přemítám v duchu, zatímco opodál odstrojuju svůj vybrakovaný vozík.

    Takhle do chudáčka hustí ještě další minutu.

    Mezitím se u zadní kuchyňky objevila pasažérka, která čeká v řadě na toaletu a celou situaci s kamenným výrazem pozoruje.

    Nováček vypadá, že se, co nevidět rozpláče.

    Na začátku jsem to mívala stejně a dlouho mi trvalo, než jsem se jakž takž otřepala a podobné situace si nebrala tolik k srdci.

    Deník letušky 4 | 21

    Musím se přepnout do režimu „zkontrolovat, nezanedbat, tvářit se, že jsem pořád naživu“. A vlastně díkybohu za to. Aspoň zaměstnám hlavu… třeba počítáním, kolika pasažérům budu muset zatřást ramenem, než mi dobrovolně odevzdají deku. Občas mám pocit, že jim ji musím vytrhnout z ruky v sebeobraně. Ehm, nebojte, většinou se s nikým prát nemusím. Stačí zařvat: „Blankeeeeets!“

    Když je konečně všechno hotové, vracím se na sedátko. Celé letadlo je potichu a všichni poslušně sedí. Těkám pohledem po kabině, abych neusnula. Vtom uslyším cvaknutí. Otočím hlavu za zvukem do kuchyňky a hned na to se podívám přes uličky na kolegu Ahmeda. Podle jeho výrazu je mi jasné, že to slyšel taky.

    Sakra, jsou všechny kontejnery zajištěné? Vždyť jsem to kontrolovala.

    Jelikož sedím přímo vedle kuchyňky, nedá mi to a pokaždé ji před odletem a příletem zkontroluju. Nechci, aby kolem lítaly kontejnery, nebo vozíky narážely o stěnu kuchyňky. No, ony by ty kontejnery přes svoji tíhu nelítaly, ale udělaly by pořádný rachot a nepořádek!

    Koukám zase do kabiny. Ahmed se znuděně podívá na hodinky. Za několik okamžiků letadlo dosedne. Při nárazu se ozve zvuk krabic s džusem, jak narazí do dvířek lednice. Dvířka nevydrží nápor džusů, otevřou se a na zem s rachotem spadne několik krabic s rajčatovým džusem, ze kterých začne po proudech vytékat jejich obsah.

    Do háje! Kdybych se odpoutala a chtěla celou situaci zachránit, byla bych sama proti sobě a ohrozila svoji bezpečnost. A taky by mi mohl ihned volat nadřízený, jakmile by si všiml, že jsem se mihla v uličce. Zatnu frustrovaně čelisti. Ta bezradnost!

    Zato kolegu ta vytékající hustá, červená tekutina nechává chladným. Nevzrušeně na to kouká, pak se podívá na mě a dál sleduje dění v kabině.

    Grrrr, zmetku! Se vsadím, že ty to určitě uklízet nebudeš! Nehodlám tu pohromu celou nechat na uklízečích. Navíc přes kuchyňku budou vystupovat i pasažéři a já nechci, aby se v tom bazénu připomínajícím masakr vykoupali.

    Snažím se zachovat kamennou tvář. Už jen kvůli pasažérům sedícím přede mnou. Dokud nepanikaří letuška, nemusíte panikařit ani vy, hehe. A pokud letuška panikaří, nemusí se nutně jednat o bezpečnostní záležitost. Třeba jde jen o bordel, který bude muset uklidit a je z toho už teď hrozně nadšená! A tak raději sedím a svůj úsměv à la stepfordská panička si hodlám udržet.

    Deník letušky 4 | 153

    Nejraději bych si dala ta piva dvě, ale jelikož jsem tady se svými kolegy, držím se zpátky. A to i přesto, že v Aucklandu strávíme ještě další den – takže bych před letem stejně nenadýchala. Jenže v hlavě mi jede moje oblíbená katastrofická smyčka – co když si dám dvě piva a někdo si toho všimne? Co když pak budu působit, že jsem se nějak moc rozjela? Co když o mně pak na palubě bude vykládat „jééé, ta toho ale vypila…“?

    Ve skutečnosti bych byla naprosto v pořádku, nikoho neobtěžovala a na let bych nastoupila až další den odpoledne. Ale moje potřeba držet si profesionální image mi nedovolí riskovat ani to, že by si někdo mohl byť jen pomyslet, že jsem vypila o jedno pivo víc, než bylo společensky přijatelné. Raději si dám jedno a v duchu si pogratuluju, jak dokonale dokáže moje hlava z úplného hovna vyrobit problém. Ano, „hovno“. Vím. Ale zkuste pro to najít odbornější termín.

    Hádejte co se dělo potom. Po pivu jsme celá skupinka naklusala do obchodu se suvenýry! Já obchodem jen proběhla a dělala společnost Jarkovi, který neodolal a vzal svojí malé dcerce vycpanou ovci.

    Čekají nás dvě a půl hodiny autobusem zpátky. Někteří promočení, jiní s nově nabytou averzí vůči růžovým svetříkům, ale všichni spokojení a vyčerpaní, vlezeme do minivanu.

    Už nás žádný historický výklad nečeká, a to jak ze strany řidiče, tak z úst toho kecala Jarka. Od něj jsem se mimochodem dozvěděla další životní příběhy, když jsme dobíhali naši skupinku během tour.

    V minivanu neusnu ani přes klid, který uvnitř panuje. Potřebuju všechny ty vjemy a zážitky z dneška zpracovat. Nestačí si říct „OK, stalo se“ a jít dál. Ne. Já se v každé situaci potřebuju ještě pořádně ponimrat, rozebrat ze všech možných úhlů a ideálně najít problém i tam, kde žádný nebyl – na to jsem machr!

    A tím práce mého vnitřního masochisty nekončí. Zítra si na něco vzpomenu. A za týden si vzpomenu zase na něco dalšího, na co jsem si v daný den vůbec nevzpomněla. Mezitím se mi to všechno krásně rozleží v hlavě a z úplně normálního, nebo dokonce hezkého momentu s někým dokážu zpětně vyrobit naprostou katastrofu. Vzpomenu si třeba na nějakou interakci, kterou jsem tehdy vůbec neřešila, a najednou mi v hlavě naskočí: „Ty vole. Tohle jsem fakt řekla?!“

    Deník letušky 4 | 203