Deník letušky 3. díl

Vstupte do tajného světa paluby letadel a odhalte další zákulisní tajemství života letušek Emirates – od nečekaných dramat po humorné momenty, které se odehrávají, když pasažéři spí.

  1. Jaké jsou nejhorší a nejlepší lety a proč?
  2. Co dělají letušky s agresivními pasažéry?
  3. Jaká je procedura při úmrtí na palubě a co se dělá s tělem?

Zažijte život letušky Emirates, který většina lidí nikdy neuvidí.

Přečíst ukázku…

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázky z knihy

Deník letušky se skvěle čte

Nahlédněte do osobního života letušky, včetně lechtivých přiznání.

Pobavíte se nad nejšílenějšími požadavky pasažérů a vtipnými jazykovými perličkami různých národností.

Dozvíte se také, proč posádka pravidelně okukuje pasažéry v první třídě. Jakou psychologickou vyjednávací techniku letušky používají v případě nezvladatelného pasažéra, jaká je procedura při úmrtí na palubě a co se dělá s tělem. Jaké jsou nejlepší a nejhorší lety a jak si vedou Češi. Příběhy nejen z paluby a o rivalitě mezi posádkou, ale i ze života v jednom z nejdražších měst na světě.

Kniha obsahuje rozšířený slovníček letušácké terminologie s více než 110ti vysvětlenými pojmy.

Název: Deník letušky 3
Autor: Marika Mikušová
Nakladatel: samonáklad
Ilustrace obálky: @murinwolf.art
Vazba: paperback
Rok vydání: listopad 2024
Rozměry: 148 x 210 mm
Počet stran: 268
ISBN: 978-80-909345-0-4

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Psali o knize doma i ve světě...

Koupit knihu
Nebo koupit e-book

Ukázka 1 

Běžím po chodbě. V jedné ruce sako a ve druhé za sebou táhnu příruční zavazadlo. Kolečka se na něm nestíhají protáčet, jak přímo letím. Potím se a cítím, jak mi tvář zalívá horko. Ne z teploty, ale z adrenalinu, který mě zaplavil, sotva jsem vystoupila z autobusu. Spěchám s hrůzou na brífink. Už dávno začal! Po cestě jsem se kufrem otřela o botu nějaké kolegyně, která šla zrovna z letu. Ani jsem se jí neomluvila. Nebyl čas. Snad mi to promine. Stejně si mě nebude pamatovat – v uniformě vypadáme všechny stejně.

Běžím chodbou tak rychle, jak jen mi to moje na patách se vyzouvající lodičky dovolí. Kde je ten zatracený brífink room?! Místnost číslo 21. Musí to být tady. 19, 20… takže 21 je za rohem. Zabočím. Pod cedulí s číslem „21“ jsou otevřené dveře a z nich vykukuje hlava asi čtyřicetileté Asiatky s ulízanými vlasy a precizním drdůlkem. To bude supervizorka.

„No kde prosím tě jsi?“ řekne káravým tónem.

„Už – jsem – tady – autobus – meškal. Moc – se – omlouvám,“ vykoktám ze sebe, jak jen mi to můj zkrácený dech dovolí.

Asiatka se postaví do dveří. „Kde máš klobouček?“

Vytřeštím na ni oči. Pootevřu pusu a pootočím hlavu směrem k ruce, ve které držím sako. Pak na druhou. Musí být v kufříku. Píchne mě v palcích u nohy a přidá se brnění tváře. Adrenalin mi to dává sežrat. Dřepnu si a mrsknu sakem na zem – není čas! Do háje, kde je?! Začnu rozepínat zip u příručního zavazadla. Otevřu víko. Cítím, jak se mi odkrvuje obličej. Zvednu k ní vyděšeně oči.

„Neříkej, žes ho zapomněla. No, tak to je smůla,“ řekne soucitným tónem. Dál už pokračuje věcně: „To bude offload a asi si s tebou promluví manažerka. Víš, jak to bývá. Tohle je vážné pochybení. Ach jo, to je škoda. A zrovna na Mauri…“ Obraz se začne rozplývat.

Trhnu sebou a vytřeštím oči. Bože, bude někdy těmhle snům konec?! Ležím v posteli u svého přítele Mohameda. Tvrdě spí. Do jeho polštáře se vsakuje malá loužička. Pravidelně slintá ze spaní. Přijde mi to nechutné. Ale u něj ne. U něj mi to nevadí, tak moc ho miluju!

Jeho byt, ve kterém bydlí s dalšími dvěma letušáky, je jen o pár pater výš, než je ten můj. Za pár dnů se bude stěhovat, ale to nevadí, nějak to zvládneme.

Podívám se na mobil, je šest ráno. Za pár minut bych stejně vstávala na svůj dnešní Mauricius. Potichu vyklouznu z postele, přehodím přes sebe svetr a odcházím.

Svezu se výtahem ke svému bytu, kde bydlím se dvěma Maďarkami. Sotva za mnou zaklapnou dveře, otevřou se ty od pokoje Bíborky. Šťouralka, vždycky ví, kde se co šustne a jaké lety mám a kdy se potenciálně vrátím.

32|Deník letušky 3

Ukázka 2

Na bezpečnostní otázky jsme na dnešním brífinku roboticky vychrlili odpovědi a teď jen čekáme, až do místnosti vejdou „Bohové“, teda piloti.

Pár dvojic se mezi sebou baví a domlouvají si po letu sraz u baru. Teprve pak se půjdou v uvolněném stavu najíst, a to k našemu dlouhatánskému stolu, rezervovanému každý večer speciálně pro dubajskou posádku.

Přes ten šum si nikdo nevšiml příchodu našich dvou kokpitových hrdinů do místnosti. Teda všiml, ale občas je zábavné je pozorovat, jak jsou uražení tím, že jejich velkolepý příchod nikdo nezaznamenal. A tak stojí před plnou místností a čekají. A ono se nic neděje. Nakonec se zvedne pár hlav, ale štěbetání kolegů nadšených z nadcházející destinace neustává.

„Ehm, ehm,“ odkašle si už přesně patnáct celých osmdesát sedm vteřin ignorovaný kapitán. (Já vím, některé naše interní vtípky jsou poněkud drsnější.) 

Vedle kapitána stojí se dvěma frčkami na ramenou první důstojník. Je, zdá se, pořád v zácviku. Do kapitánské hodnosti má daleko. Překvapivě se ale netváří vedle „Boha“ stydlivě, jak to častokrát bývá. Anebo ano? Kouká do země. Zahanbeně?

Neboj, pořád jsi pilot. Nemusíš se tvářit macho sebevědomě, abychom se nad tebou olízli. (Ve slově „olízli“ je schválně měkké „i“ na konci, však víte…)

Zbytky jeho kapitánské hrdosti zachrání purser. Anebo že by zachraňoval ty svoje? Rozhodne se kapitánovi ukázat, jak hezky si umí své stádečko zkrotit. Postaví se: „Dobrá lidi. Kdo si dá kolik rumu s colou se můžete dohodnout až na palubě. Ale jenom dohodnout, ne začít!“ rozpačitě se uchechtne. „Kapitán vám dá tu informaci, po které všichni tolik toužíte,“ pokyne směrem k posádce kokpitu.

„Jaký to nádherný den…“ A sakra, to bude na dlouho. „Letíme na Mauricius. Nádherný ostrov. Skvělé pití.“ Víme, víme, k věci prosím! „Úžasné počasí.“ Ty to děláš schválně, co?! „Ale abych vás nenapínal…“ Zmetku jeden! „… let potrvá přibližně šest hodin a deset minut. Pokud budou podmínky příznivé…“ Tím myslíš, jestli ti holky z byznysu budou pravidelně nosit cappuccina? „… tak možná i míň.“

Jen tak pro zajímavost, kdybyste vy, budoucí letušky (a někteří budoucí letušáci), přemýšleli nad tím, jak moc výhodná partie piloti jsou…

43|Deník letušky 3

Ukázka 3

Během noci jsem dvakrát vzhůru. Něco děsivého se mi zdálo. Beztak jsem byla ve snech zase na palubě… Po druhém probuzení mi trvá zase usnout. Když už se mi to podaří, probudí mě hlučně švitořící pták na balkoně. A do toho se mezi sebou začnou hádat mauricijští papoušci. V místnosti je pořádná zima. Když naštvaně vstanu, abych vypnula klimatizaci, zjistím, že mi to není nic platné. Je rozbitá! Hmm, fakt skvělé.

Otevřu balkonové dveře, abych dovnitř vpustila teplo, jsem zmrzlá jako rampouch. Papoušci to nevzdávají a přes otevřené dveře je slyším ještě hlasitěji. Jak já tyhle uřvané potvory nenávidím! Zakleté jsou pro mě destinace Phuket a Mauricius (ten jen občas). Thajský Phuket by mohl být úžasný ráj nebýt těch hlučných ptáků, kteří si vyberou vždycky tak pitomou hodinu.

Co teď? Sedět naštvaně na balkoně (přestože teplém), anebo se pokusit spát? Volím druhou variantu.

Krátce po čtvrté hodině ranní úplně rezignuju a udělám ze sebe toho největšího idiota. Zvednu totiž telefonní sluchátko a vyťukám recepci: „Ehm, dobrý den, volám z pokoje dvě stě třináct. Eh… venku jsou nějací hluční ptáci… mohli byste sem někoho poslat, aby je vyplašil?“ Vlastně mě celkem překvapí, že se z druhé strany neozve smích. Asi jsou to taky profesionálové. Jakmile vznesu požadavek na vyplašení ptáků, hned si uvědomím, jak pitomě to muselo asi znít.

„Ano, madam, někoho tam pošlu.“

Ležím v posteli a čekám. Nikdo nepřichází. Neozývá se ani zvuk toho jejich golfového vozítka, kterým dopravují turisty i s jejich kufry přímo k bungalovům.

Zanedlouho se začne blýskat a spustí se pořádný liják. Ten ty opeřené potvory na chvíli utiší. Na CHVÍLI!

Když už se začnu ztrácet, zase se s trhnutím probudím. Ptáci začali nanovo! 

V osm ráno rezignovaně vstanu a jdu na snídani.

„Dobré ráno, jak se dnes máte?“ ptá se mě usměvavě číšník.

Pěkně na hovno. Nemáte tady brokovnici? Mám chuť si trochu zastřílet… „Dobrý den, mám se fajn,“ odpovím se samozřejmostí. A úsměvem. Chudák nemůže za to, že si dnes papoušci vylosovali zrovna mě.

97|Deník letušky 3

Ukázka 4

Tak teda, pojďme na to. Následující frázi (vhodnou až po desáté večer v naprostém soukromí ložnice) používali Indové. Ti jsou vůbec, co se týče angličtiny (a barevných košil se vzory), snad nejvíc kreativní národ, se kterým jsem kdy letěla.

Rádi svými nenechavými prsty znevažují naše call belly pro potěšení svých chuťových pohárků. Ty jsou v jejich případě hodně nabuzené a nenechávají nás v klidu. Hlavně pokud jde o whisky – přesněji – o „whisky whisky“.

Neváhají naše palubní přivolávací tlačítka šimrat až do jejich vyčerpání. A tak nám paluba svítí modře jako o Vánocích. A to opakované audio upozornění, kdy pořád nějaký nenechavec mačká přivolávací tlačítko, nás taky začne po čase štvát. A tak se v rámci zachování našeho zdravého rozumu zvedneme a jdeme k pasažérovi. „Ano, pane?“

„I keep fingering and no one is coming,“ sděluje nám specifickou angličtinou nejeden Ind. Když už jste na to zvyklí, tak to vyprsknutí potlačíte hravě. Ale poprvé – poprvé je to rozhodně šokující. Protože pasažér v překladu říká doslova: „Já pořád prstím a nikdo se nedělá!“

Občas se najdou i roztomilé požadavky. Typickým letem s těmihle jazykovými momenty je Ghana. Na něm si pasažéři říkají o „dolphin bread“. „Delfíním chlebem“ Ghanci označují croissant kvůli svému zahnutému tvaru, kterým delfína připomíná – alespoň podle obrázku na zabaleném croissantu. Takže 🥐 a 🐬.

„Přineste mi matku tady tohohle,“ ukázal přede mnou kdysi prstem na kuřecí maso jiný pasažér z Ghany. Hned na to dodal: „Moc malé. Vypadám snad jako nějaký anorektik?“

„To rozhodně ne, pane,“ odpověděla jsem se smíchem (u Ghanců si to můžu dovolit). Společně jsme se tomu zasmáli a pasažér ode mě dostal „matku kuřete“, které nám zbylo.

Pousmála jsem se i v okamžiku, kdy jsem projížděla s jídelním vozíkem kabinou a pasažér z Indie mi oznámil: „Moje manželka je kuře a já jsem zelenina.“ Těší mě. Manželka dostala kuřecí a on vegetariánské jídlo.

Smích jsem zadržovala i tehdy, když si silně osvalený Nigerijec řekl o „stockings“, namísto „socks“. Asi by se divil, kdybych mu doopravdy donesla punčocháče, o které si původně řekl, namísto ponožek. Což o to, nohy na to měl…

260|Deník letušky 3